Izraelský Národní park Bet Guvrin-Maresha zařazen na seznam UNESCO

Izraelský Národní park Bet Guvrin-Maresha zařazen na seznam UNESCO

Krajina tisíců jeskyní se nachází v samém srdci Šefely, známé jako Judská nížina. Leží na vlnících se kopcích mezi přímořskou plání a horami v nadmořské výšce kolem 400 m. Bet Guvrin-Maresha, to jsou zbytky dvou starověkých měst, která byla vybudována na křižovatce obchodních cest vedoucích z Mezopotámie do Egypta.

Od Středozemního moře je místo vzdáleno asi 43 km, Jeruzalém leží 56 km severněji. 22. června 2014 byl Národní park Bet Guvrin-Maresha zařazen na seznam kulturního dědictví UNESCO. Ostatními místy v Izraeli na tomto seznamu jsou: Tel Aviv - bílé město; pevnost Masada nad Mrtvým mořem; staré město Akko; biblické tely - Megido, Hazor a Beer Sheva; Kadidlová cesta - pouštní města Negevské pouště; svatá místa víry Bahá´i v Haifě; jeskyně se zbytky pravěkého osídlení v pohoří Karmel.

Proč dvě jména?

Starší Maresha je v biblické knize Jozue zmíněna jako město náležející kmenu Juda. Při asyrském tažení bylo v roce 701 př.n.l. zcela zničeno králem Senacheribem. Když r. 586 došlo ke vpádu Babyloňanů do Jeruzaléma a byl zničen První židovský chrám a část obyvatelstva Judského království se ocitla na dvě generace v babylonském zajetí, osídlili opuštěné město Edomité (Idumejci), semitský národ pocházející z krajiny jižně od Mrtvého moře. O dvě století později přišli do města také féničtí obyvatelé Sidonu a Řekové, kteří sebou přinesli svoji kulturu. Když roku 113 př.n.l. toto řecké město dobyl judský hasmonejský král Jan Hyrcanus, přinutil obyvatele násilím konvertovat k judaismu. Město se ocitlo v ruinách a to, co z něj zbylo, bylo zničeno roku 40 př.n.l. za vpádu Parthů.

Zničenou Mareshu nahradilo nové město, nazvané Bet Guvrin. Poprvé je Bet Guvrin zmiňován historikem Josephem Flaviem jako jedno z měst dobytých římským generálem Vespasianem roku 68 n.l. Po zničení Druhého židovského chrámu v roce 70 bylo v Bet Guvrinu poměrně velké židovské osídlení, a to až do let 132-135, kdy probíhalo další povstání Židů proti Římanům, vedené charismatickým vůdcem Bar Kochbou. Roku 200 změnil římský císař Septimus Severus jméno města na Eleutheropolis - Svobodné Město. O velkoleposti tohoto sídla svědčí dva akvadukty, které sem přiváděly vodu, amfiteátr a četné veřejné budovy. Z různých směrů vedlo do města pět silnicí značených milníky. Ve 3. a 4. století se také obnovilo židovské osídlení Bet Guvrinu a město je zmiňováno v Talmudu.

V byzantském období se Bet Guvrin stal důležitým křesťanským centrem s několika kostely. Do povědomí se město dostalo opět v roce 1135, když zde jeruzalémský král Fulco z Anjou vybudoval hrad Bajt Džibrín, první z řady křižáckých opevnění, které měly chránit přístavy Caesarea a Jaffo. Ačkoliv město vyplenila roku 1187 Saladinova vojska, zůstal Bet Guvrin křižáckou državou až do roku 1244. Když křižáky vystřídali ajúbidští sultáni a později mamlúci vládnoucí z Egypta, stal se Bet Guvrin opět prosperujícím městem a sloužil jako poštovní stanice. Egyptské mamlúky vystřídali Turci, ty pak Britové a po Britech dobyli v říjnu 1948 toto arabské území ve Válce za nezávislost Izraelci. Arabské obyvatelstvo se již nikdy nevrátilo, na místě někdejších měst vznikl v roce 1949 kibuc Beit Guvrin.

Foto: pod povrchem této málo dramatické krajiny se skrývá podzemní labyrint

Dobře skryté podzemní město

Toto všechno je sice zajímavé, ale ruiny dvou starověkých měst nejsou na Středním východě zase ničím tak mimořádným, co by zakládalo důvod zařadit Bet Guvrin-Mareshu mezi místa, která jsou významná z celosvětového pohledu. Pod těmito bývalými městy a jejich okolím leží totiž něco, co je skutečně světovým unikátem. Krajina zde je tvořena měkkou křídovou horninou, ve které obyvatelé od nepaměti hloubili umělé jeskyně. Tyto jeskyně sloužily jako cisterny, lisovny olivového oleje, lázně, holubníky, stáje, v neklidných dobách také jako úkryty. Na funkci jeskyně závisel i její tvar. Jinak vypadala manufaktura na lisování olivového oleje a jinak jeskyně, kde se chovali holubi. Na okrajích měst pak byly hloubeny výstavné pohřební jeskyně. Celkem v Bet Guvrin-Maresha napočítáme kolem 3 500 jeskyní. Podzemní labyrint velkých hal, malých komor, husté sítě spojovacích chodeb a výrobních prostor tvoří velké podzemní město.

Prvními průzkumníky, kteří na počátku 20. století objevovali záhady podzemí, byli Frederick Bliss a Robert A. S. Macalister z Palestinského výzkumného fondu (Palestine Exploration Fund). Tito pánové v roce 1900 za pouhé tři měsíce popsali 63 jeskynních komplexů, mnohé z nich sestávaly až ze 30 místností nebo jeskyní. V roce 1980 začali archeologové prozkoumávat další systémy a dospěli k počtu 170 komplexů, ani toto však nemusí být ještě konečné číslo.

V jednom z jeskynních komplexů byly zřetelně vidět jednotlivé historické vrstvy. K hloubení jeskyní poprvé došlo již v době železné od 8. do 7. století př.n.l., některé jeskyně pocházejí z 6. a 5. století př.n.l., ale nejvíce jich vzniklo v období řecké kolonizace od 4. do 2. století př.n.l.

Foto: vchod do jeskynního labyrintu

Návštěva ve starověké lisovně olivového oleje

Není jednoduché určit, k jakému účelu která jeskyně sloužila, ale bez pochyby mnoho z nich fungovalo jako lisovny olivového oleje. Díky příznivému mikroklimatu uvnitř jeskyní se některé lisy velmi dobře zachovaly. Tyto podzemní manufaktury sestávaly z jeskyní, kde se olivy drtily a lisovaly, další jeskyně sloužily jako sklady a vodní cisterny. V některých místech se ve stěně našly vytesané ozdobné kultovní výklenky ve formě oltáře. V těchto dílnách byli vzýváni bohové, kterým se přinášely obětiny a zapalovalo kadidlo. Ale kteří bohové? Podíváme-li se na historii osídlení města Maresha, poté, co obyvatelé Judy odešli, osídlili město Edomité, později přišli féničtí obyvatelé Sidonu a Řekové. Výklenky ve stěnách jeskyní mohly být oltáři edomského boha Qose nebo řeckých bohů Afrodity a Apolla.

Každopádně pěstování oliv a lisování oleje byly velmi důležitým hospodářským odvětvím. Olivový olej se používal na vaření, na svícení, pro konzervaci potravin, pro kultovní účely, v kosmetice a sloužil k očistě těla, mýdlo se pro mytí nepoužívalo. Odpad z lisování oliv se používal jako palivo. Olivový olej vyrobený v Mareshe sloužil nejen pro místní spotřebu, ale byl také důležitým vývozním artiklem. Rozsáhlé olivové háje od nepaměti hustě pokrývaly celou oblast Judské nížiny. Ve 4. a 3. století př.n.l., v době řeckého vlivu, měla Maresha mezi 6 000 až 10 000 obyvatel a ve městě bylo nejméně 30 lisoven olivového oleje. Podle výpočtů se zde každý rok mohlo vyprodukovat až 300 tun olivového oleje. Evidentně město patřilo mezi významná a hospodářsky silná města. K jeho hospodářskému významu přispěl fakt, že leželo na křižovatce obchodních cest. Později znemožnilo mocenské rozložení sil v oblasti vývoz oleje do Egypta a výroba pozvolna upadala. K obnovení došlo až za byzantské nadvlády od 4. do 7. stol. n.l., kdy bylo k výrobě použito vyspělejších technologií.

Foto: Bet Guvrin - rekonstruovaná lisovna olivového oleje

Zvonové jeskyně

V oblasti kolem Bet Guvrin se nacházelo kolem 800 velkých jeskyní ve tvaru zvonu, na území národního parku Bet Guvrin-Maresha jich napočítáme 80. Jejich průměrná výška je 12 až 15 metrů, ale najdeme zde také impozantní jeskyně, které jsou hluboké až 25 metrů a připomínají prostorné katedrály. Na začátku odkrývání celého jeskynního systému nebylo jasné, k jakému účelu tyto obří prostory sloužily. Dnes, po rozsáhlých výzkumech, které provázely proces zpřístupnění národního parku, je jasné, že zvonové jeskyně byly vytvořeny teprve v 7. až 10. stol. n.l. při těžbě stavebního kamene. Vytěžený kámen se používal jak v Bet Guvrinu samém, tak v širokém okolí.
Vyhloubit jeskyni bylo celkem snadné. Prokopala se pevná krusta na povrchu, pod kterou se již nacházela měkká křídová hornina. Začalo se vyhloubením jámy, vytvořil se prostor v podobě komínu, který se postupně rozšiřoval a prohluboval, jak probíhala těžba. Těžní jáma se rozšiřovala, až vznikla vytěžením kamene jeskyně. Tento způsob práce měl velké výhody. Dělníci byli chráněni před sluncem, těžba byla bezpečná a kámen nevysychal. Vytěžené bloky se vytahovaly na lanech na povrch.

Foto: jedna ze zvonových jeskyní vytvořených těžbou horniny

Záhadná "columbaria"

Podzemní jeskyně se stěnami posetými výklenky? Ne, to není žádné místo k ukládání uren s popelem zemřelých, ač může fantazie začít pracovat i v tomto duchu. Latinské slovo columbarium znamená zcela prostě holubník. V těchto jeskyních byli opravdu chováni holubi, kteří tvořili důležitou část jídelníčku a jejichž trus se používal jako cenné hnojivo. Stěny byly ve spodní části hladké, aby zabraňovaly škůdcům ve šplhání k holubníku. Ptáky, kteří byli levní, Židé a Řekové používali pro rituální účely jako obětní zvířata. V podzemním městě se našlo více jako 85 jeskyní s více než 50 000 výklenky pro hnízdění. Když řecké osídlení zaniklo, columbaria se přestala používat.

Sidonské pohřební jeskyně

Ze světa živých se přeneseme do jeskyní, které sloužily jako velkolepá pohřebiště vlivných a bohatých rodin. Všechny dosud nelezené pohřební jeskyně pocházejí z řeckého období od 4. do 2. století př.n.l. Nejznámější z nich byla objevena v roce 1902. První Evropané, kteří do ní vstoupili, byli cestovatelé John Peters a Hermann Thiersch, kteří chtěli na vlastní oči spatřit zvláštní jeskyni, o které slyšeli od místních Arabů. Když za doprovodu průvodce vstoupili do hrobky, uviděli stěny zdobené unikátními malbami. Naneštěstí obličeje zobrazených postav byly silně poškozeny šejkem z Bet Guvrinu, který takové výjevy pokládal za rouhání, protože islám zakazuje zpodobňování živých bytostí. Za týden po objevu malby nasnímal jeruzalémský fotograf, kterého tam poslal americký konzul v Jeruzalémě. Vyvolané fotografie byly předloženy dominikánským učencům z francouzské École Biblique v Jeruzalémě, kteří nechali pořídit akvarelové kopie maleb a zajistili také přepsání nápisů na stěnách hrobek. Všechny tyto ilustrace byly také použity pro knihu autorů Peterse a Thiersche, kterou vydal roku 1905 Palestinský výzkumný fond pod názvem "Malované hrobky v nekropoli Marissa". Ačkoliv byla provedena opatření k ochraně nástěnných maleb a vchod do hrobek byl uzavřen, malby zvětrávaly a nakonec byly poškozeny a zcela zničeny vandaly, kteří do hrobek vnikli. V roce 1993 byly malby věrně rekonstruovány podle fotografií a obrázků z Petersovy a Thierschovy knihy.

Do nejvýpravnější hrobky se vchází po schodech vytesaných do měkkého, křídového vápence. Z vestibulu se otevírá hala, z které vycházejí tři pohřební komory. Nad kamennými lavicemi, které lemují stěny komor je řada hlubokých klenutých výklenků, do kterých se ukládala těla zesnulých. Po pohřbu byl výklenek utěsněn. Přibližně po roce byly ostatky vyjmuty a kosti byly uloženy do vedlejší místnosti.

Foto: sidónská pohřební jeskyně

Stěny jsou vyzdobeny zpodobněním zvířat, ale malíř určitě nebyl zoolog. Zvířata nejsou namalována v proporcích, jejich tvary jsou někdy fantastické a těžko lze poznat, o jaké zvíře jde. Lev má lidský obličej a orlí křídla, žirafa má sice dlouhý krk, ale příliš velkou hlavu nosorožce. Na zárubni je vymalován tříhlavý pes Cerberus, který hlídal vchod do podsvětí.

Stěny hrobek nesou mnoho nápisů. Mnohé z nich udávají také cenná data. Nejdelší nápis, který se našel v hlavní komoře, není spojen s pohřebními rituály. Je to dialog mezi mužem a ženou, která byla provdána za jiného. Se svou láskou se mohla dorozumívat pouze pohledy a kývnutím a zde se mohli milenci asi v tajnosti stýkat a nechávat si na stěně vzkazy.

Bet Guvrin-Maresha dosud nepatří mezi místa, kam by běžně směřovaly zájezdy turistů. Je spíše cílem výletů místních obyvatel a školní mládeže. Cestovní kancelář TILIA, která již 20 let představuje svým klientům Izrael v plné šíři, už několikrát svoje programy obohatila o návštěvu tohoto místa, nově zapsaného do seznamu světového kulturního dědictví. Informace o Bet Guvrin-Mareshe jsou strohé a v češtině nedostupné. Tento článek vznikl po důkladném studiu materiálů z knihovny časopisu Biblical Archeology.

- PR článek -

Článek byl zobrazen 4 690 krát.