Izrael - pevnost Masada nad Mrtvým mořem

Izrael - pevnost Masada nad Mrtvým mořem

V Judské poušti v jižní části Izraele, 450 m metrů nad hladinou Mrtvého moře, u dávných cest spojujících starověký Moáb a Edom s Judeou, se nachází na izolovaném skalním útesu pevnost Masada. Dnes je tato starověká památka, zahrnutá do seznamu kulturního dědictví UNESCO, součástí Národních parků Izraele.

Tajemstvím opředená pevnost Masada v nehostinné poušti lákala představivost cestovatelů už v době, kdy se na Blízký Východ vypravili první odvážlivci. Americký teolog a cestovatel Edward Robinson spolu se svým tlumočníkem, americkým misionářem Elim Smithem cestovali po Blízkém Východě, aby identifikovali biblická místa v tehdejší Palestině. V roce 1838 Robinson za pomoci dalekohledu uviděl z oázy Ein Gedi u Mrtvého moře ruiny na vrcholu strmé hory, v kterých rozpoznal pevnost Masadu. O čtyři roky později na Masadu vystoupil americký misionář S.W.Wolcott doprovázen anglickým malířem Tippingem. Pak už následovaly další expedice. Ve 20. století se Masada stala symbolem pro židovskou mládež v době Britského mandátu v Palestině. V poušti se cítili svobodně a bezpečně, objevovali její krásu a stopy, které zde zanechala bohatá historie. Důkladný archeologický průzkum začal v zimních měsících let 1963 a 1964. Mezinárodní tým dobrovolníků vedl izraelský generál,  politik a také archeolog Yigael Yadin (původním jménem Yigael Sukenik). Archeologové s menšími přestávkami odkrývají pevnost Masadu dodnes. Každý rok přibývají restaurované a nově odkryté objekty, které prodlužují prohlídkovou trasu.

Foto: Pevnost Masada, vlevo na útesu Herodův Severní palác

Vše, co víme o pevnosti Masada, hebrejsky Metzada (ze slova „metzuda“ = pevnost), víme ze dvou zdrojů: z díla židovského historika Josepha Flavia, které sepsal v řečtině koncem 1. století n. l., a z archeologického poznání. Flavius udává, že Masada, izolovaný skalní útes nad Mrtvým mořem, byla poprvé opevněna veleknězem Jonathanem. Asi to byl hasmonejský král Alexander Jannaeus (103-73 př. n. l.). Hasmonejci, židovská královská dynastie, stavěli paláce a pevnosti na vrcholech skal, daleko od očí veřejnosti. Tam uchovávali své poklady, zbavovali se rivalů, které na těchto místech věznili. Na Masadu se v roce 43 př. n. l. uchýlil Herodes, syn hasmonejského královského správce, se svou rodinou, když utíkal před Antigonem, posledním potomkem Hasmonejců. Sám se vydal do Říma, aby žádal o pomoc proti Antigonovi, kterého podporovala Parthská říše. Do Judey se již vrátil jako Římany dosazený židovský král, ale ještě tři roky musel bojovat, než si svou pozici mohl udržet.

Pro krále Heroda byly pouštní pevnosti důležité. V říši, které vládl, neustále hrozila možnost povstání, v Egyptě vládla jeho rivalka Kleopatra a poměry v jeho vlastní rodině byly plné intrik. Herodes nevěřil nikomu a měl k tomu dobré důvody. Masadu, pevnost na odlehlém nepřístupném místě nechal za své 36leté vlády přebudovat na luxusní nedobytné sídlo, kterému nechybělo nic, co patřilo ke komfortu římského způsobu života. Plošina na vrcholu hory ve tvaru lodní paluby je 650 m dlouhá a 200 m široká. Ta byla obklopena dvojitou hradbou, ve které se nacházelo kolem 30 strážních věží. Základním předpokladem přežití v této vyprahlé pustině bylo zabezpečení zásob vody. Herodes nechal ve skále vytesat 12 obřích cisteren, do kterých se v době zimních dešťů sváděla voda pomocí důmyslných akvaduktů.  Kapacita těchto rezervoárů byla 40 milionů litrů vody. Voda umožňovala nejen přežití, ale také takový luxus, jako byly římské lázně, koupaliště pro vojenskou posádku a dokonce záhony se zeleninou a květinami. 

Foto: Obří cisterna vytesaná do skály

Po Herodově smrti v roce 4 př. n. l. připadla Masada jeho neschopnému synu Archelaovi, ale po několika letech Římané raději svěřili vládu v Judei  svým prokurátorům. Šedesát let byla na Masadě římská posádka. Když vypuklo v r. 66 židovské protiřímské povstání, přepadla Masadu početná skupina radikálních galilejských zélotů, zvaných též  sikariové. Zéloti si přisvojili zbraně Římanů a vydali se do Jeruzaléma. Tam přemohli stráže, zabili židovského velekněze a jeho bratra a vůdce galilejských zélotů Menachem se prohlásil za krále Izraele. To se ale nelíbilo jeruzalémským zélotům. A tak když Menachem kráčel v královském rouchu do chrámu, zabili jeho i jeho doprovod. Malá skupinka se zachránila a pod vedením Menachemova bratrance Eleazara ben Yair utekla na Masadu. Po celou dobu protiřímského povstáni zůstali zéloti na Masadě a aby se uživili, podnikali výpady do okolí.

I když Římané v r. 70 dobyli Jeruzalém a zničili židovský Chrám, stále ještě židovské povstání nebylo u konce. Římanům zbývalo dobýt ještě Herodion, kam se uchýlila část povstalců a hrad Machaerus. Pak v roce 73 n. l. přišla na řadu poslední bašta povstalců - Masada. Desátá římská legie o síle 10 000 mužů zamířila k pevnosti na jaře roku 73. Legii doprovázelo několik tisíc židovských otroků, kteří byli zajati při pádu Jeruzaléma. Římané vybudovali 8 vojenských táborů a opevnili se obrannou hradbou. Generál Flavius Silva si byl vědom, že proti dobře zásobeným zélotům nemá dlouhodobé obléhání smysl. Na západní straně hory našel slabé místo a přikázal zde vršit hliněnou 100 m vysokou rampu, chráněnou dřevěným lešením. Na rampu byla postavena 25 m vysoká plošina a na ní byla 30 m vysoká dřevěná obléhací věž pobitá železem. Beranidlem byly prolomeny kamenné hradby, ale zéloti  poničenou hradbu rychle znovu vybudovali z dřevěných trámů, které strhli ze střech budov. Taková hradba nemohla být prolomena, ale Římané ji zapálili. Vítězství bylo jejich. O událostech máme jedinou zmínku, a to v díle Josefa Flavia. Podle tohoto židovského historika, žijícího v době vzniku literárního díla v Římě, si nechali Římané konečné dobytí pevnosti Masada na druhý den. Když však ráno vstoupili do pevnosti, viděli, že jejich vítězství je prázdné. Obránci zabili své blízké, pak si losem vyvolili deset mužů, aby je všechny pobili, ti pak mezi sebou losovali a vylosovaný po zabití svých druhů musel vztáhnout ruku sám na sebe. S výjimkou 5 dětí a 2 žen, které se schovaly v cisterně, nezůstal nikdo živý. Dnes historici pochybují o pravdivosti této zprávy. Spíše připadá v úvahu, že Josefus Flavius chtěl ve svých dílech dát výstrahu: Každého, kdo se postaví Římu, čeká krutý osud.

Foto: Největší z osmi římských táborů, které sloužily X. římské legii

Na Masadu vedla v Herodově době jediná úzká cesta, která se klikatila po úbočí hory jako had, dodnes se nazývá „Hadí stezka“. Dnešní turisté jsou ve výhodě - na vrchol hory je vyveze velkokapacitní lanovka pro 80 osob a stejně se dostanou zpět. Po „Hadí stezce“ však v ranních hodinách, kdy je ještě chladno, s oblibou vystupují izraelské rodiny a mládež, protože vystoupit jednou na Masadu je pro Izraelce trochu snem a trochu povinností. Mladý Stát Izrael si po svém vzniku z příběhu zélotů na Masadě vytvořil národní mýtus, učinil z nich hrdiny proti přesile, statečné bojovníky, kteří raději volili smrt než otroctví. Bylo třeba mít vzory, bylo třeba mít ideologii, která posiluje. Ačkoliv je už dnes tento mýtus překonaný a otevřeně se hovoří o historických aspektech dávných událostí, zůstává Masada nadále národním symbolem.

Po výstupu z lanovky vejdete na Masadu branou Hadí stezky a rozprostře se před vámi rozlehlá plocha posetá zbytky budov, částečně renovovaných zdí a hradeb. Když archeologové v 60. letech minulého století přišli na Masadu, našli zde prakticky ruiny, na kterých se nejvíce podepsala častá zemětřesení, která rozpadlé stavby přeskupila do hromad kamení. Na všech zdech vidíte černou linku. Ta naznačuje, kam až se stavba zachovala. Vše, co je nad černou čárou, bylo pracně rekonstruováno. Stavební kámen, z kterého král Herodes nechal pevnost Masada vybudovat, se těžil přímo na místě. V době krále Heroda nebyly budovy fádními kamennými stavbami. Byly omítnuty a zářily barvami. Vnitřní stěny byly pokryty freskami, podlahy byly vyzdobeny mozaikami, avšak Herodes nepřipustil v souladu se židovským zákonem zpodobnění osob nebo zvířat, ornamenty jsou pouze geometrické nebo využívají rostlinných motivů. Přes budovy, v kterých sídlily stráže a vojenští velitelé, se dostanete do obřích skladů, které pojmuly tolik zásob, že Masada nemohla být vyhladověna. V 16 obřích místnostech byly skladovány jednotlivé druhy potravin odděleně.

Foto: Částečně rekonstruované Herodovy sklady potravin

Na severním svahu hory se terén prudce snižuje. Právě zde si nechal král Herodes vybudovat svůj soukromý palác, který byl postaven ve třech úrovních na svažujícím se strmém útesu. Ze severu vanou větry, které pobyt v rozpálené poušti činily snesitelným. Palác byl vyzdoben freskami, sloupy postavené z kamene byly omítnuty, aby budily zdání, že jsou vytesány z jednoho kusu, a namalovány tak, že vypadaly jako mramorové. Palácem vedlo skryté točité schodiště. Dnes se zachovaly jen ruiny, ale můžeme si představit nádheru, která byla v  příkrém kontrastu s nehostinnou pustinou obklopující Masadu. Kromě Severního paláce, který sloužil Herodovi a jeho rodině, byl na Masadě ještě další velký palác zvaný nyní Západní, který sloužil administrativním účelům a kde se nacházel i trůnní sál. Právě zde se našly nejkrásnější mozaiky. Komfort na Masadě doplňovaly takové výdobytky tehdejší civilizace, jako byly římské lázně, které sloužily k očistě těla i ducha. V pevnosti byly nejrůznější užitkové stavby včetně věží, v kterých se chovali holubi. Jejich maso bylo vítaným zpestřením jídelníčku, jejich trus sloužil jako hnojivo pro záhony a předpokládá se, že sloužili také k zasílání zpráv.

Foto: Trůnní sál Herodova západního paláce s mozaikami. Přístavby jsou z doby, kdy zde žili zéloti

Když na Masadu vtrhli roku 66 židovští vzbouřenci - zéloti, pramálo dbali o estetiku, šlo jim o holé přežití. Pevnost Masada jistě po 60 letech obývání římskými vojáky nezářila jako za dob Heroda. Zéloti nedbali na mozaikové podlahy, na fresky, vše podřizovali jen momentální potřebě, přehradili královské komnaty hrubými neumělými zdmi, aby získali více prostoru pro početné rodiny. Ale místa bylo málo, proto využili k bydlení také dvojitou kazematovou hradbu, uvnitř které si zřídili svoje příbytky. Archeologové při průzkumu hradby narazili v jenom místě na prostor, který byl mnohem širší než jiné části hradby. Kolem velké místnosti byly kamenné lavice, prostor byl kdysi podpírán sloupy. Podle genízy, místa, kam se ukládají nepotřebné svitky Tóry, zjistili, že objevili synagogu, kterou zéloté zbudovali na místě bývalých Herodových koníren. 

Foto: Masadská synagoga vybudovaná zéloty. Černá linka naznačuje, do jaké výše se stavba zachovala

Prohlídka Masady je únavná, především v jarních a letních měsících bývá vedro vyčerpávající. Turisté nemají sílu prohlížet si všechny kouty a stačí jim běžná prohlídková trasa zakončená pohledem na hliněnou navršenou rampu na západní straně, po které Římané vnikli do nedobytné pevnosti. Masada je místo se silným nábojem. Příběh krutého vládce a kolosálního stavitele Heroda, který po sobě zanechal více stop, než celé dynastie, nás nutí k zamyšlení nad složitou a krutou dobou, ve které žil. Tragický osud zélotů popsaný v díle Josepha Flavia, ať už je historická pravda jakákoliv, je dojemným příběhem o cestě k  absolutní svobodě za cenu nejvyšší oběti. Další kapitolu rozepsal legendární izraelský archeolog Yigael Yadin a stovky dobrovolníků z celého světa, kteří přijeli do mladého státu Izrael na vlastní náklady. Z beznadějných trosek začali dobývat a kousek po kousku odkrývat celou tajuplnou historii spojenou s tímto fascinujícím místem.

Stojí za to sem zavítat. CK TILIA vás ráda provede po Masadě, místě, které bylo zařazeno na seznam kulturního dědictví UNESCO.

- PR článek -

CK TILIA
Poštovská 4h, pasáž Alfa - galerie
602 00  Brno
Tel.: 542 218 499

tilia@ck-tilia.cz
www.ck-tilia.cz
www.zajezdydoizraele.cz
www.dovolenanavode.cz

Článek byl zobrazen 21 792 krát.